Šílenství

CreepypastyCZ/SK creepypasty

LuuWritten by:

Kam mě vede? Proč přede mnou stále utíká a nikdy se ke mně neotočí čelem? Běžel jsem za tím, jak nejrychleji to šlo, ale stále se to vzdalovalo a mizelo mi to před očima v husté mlze. V hlavě mi zněl jemný hlásek, který šeptal “Neotáčej se cizinče,” když v tom mě něco popadlo za rameno a celá vize se rychle rozplynula tak znenadání, jako se vlastně objevila… Trhl jsem sebou, jako kdyby se mne dotkla smrt.
“Myslel jsem si, že jsi snad mrtvý,” prozradil hrubý hlas za mnou. Pomalu jsem se otočil jeho směrem a vše mi došlo. Byl to zase jen divný sen, stejný, který se mi zdá pravidelně dokola a dokola.

Ruka řidiče autobusu pustila moje rameno a nervózní pohled toho muže mluvil za vše. “Je mi to líto, musíš jít. Tohle je konečná.”

Zvedl jsem se, popadl svoje věci, děkujíce pokýval na řidiče a vykročil k zadním dveřím autobusu, které byly již otevřené a čekaly na průchod posledního spáče. Ztuhlé nohy mě moc neposlouchaly a venku silně pršelo, byla mlha a foukal ledový vítr. Přede mnou stála stará polorozpadlá čekárna, do které jsem se rozhodl schovat, než déšť pomine.

V pantech starých dveří zalepených pavučinou zapraskalo, když jsem je rozkopl. Děravým oknem tekly dovnitř čůrky vody a meluzína burácela skrze střechu.

Nebyl to žádný luxus, byla to přece jen stará bouda, na kterou se dávno zapomnělo. Stejně jako na mne. V kapse mi zavibroval mobil. Vytáhl jsem ho. Neznámé číslo… Přiložil jsem ho k uchu.
Ozvalo se udýchané “Běž, než ch…” dále jsem uslyšel už jen cvaknutí a chrčení… poté hovor z ničeho nic skončil.

Probudil jsem se v “nemocnici“. Podíval jsem se proti světlu na mé ztuhlé prsty a zamyslel se… Proč jsem tady? Kde jsem a co se děje? A kdo vlastně jsem? Veškeré vzpomínky byly v tahu, stejně jako to, kým jsem byl. Poslední vzpomínky patřily té polorozpadlé čekárně. Za dveřmi někdo potichu řekl. “Už jsem ti řekl, jaká je definice šílenství? Šílenství je, když děláš přesně… tu stejnou věc… znova a znova a čekáš, že se to změní… To. Je. Šílenství.” Vyšel jsem ze dveří svého pokoje a tam jsem ho poprvé viděl. Hlasitě se zasmál a utíkal směrem k výtahu. Vyšel jsem za ním, ale hned po prvním kroku všechna světla zhasla a chodba se změnila v černočernou tmu. Po chodbě se někdo šoural, bylo slyšet jak rozkopává cestu mezi odpadky a po zemi se sypou kousky střepů a jiných věcí, které řinčely. Posvítil mi baterkou do obličeje. “Tak ses konečně probudil, loudo? Ani jsem v to už nedoufal. Jsi naším posledním pacientem. Tato nemocnice je již dlouho zrušena, všichni lidé odsud odešli. Ty jsi tu zbyl, protože tě nebylo komu vrátit. Nikdo krom tebe TO nepřežil,” prozradil mi starý, zesláblý muž s neskrývaným nadšením a úsměvem.

Nic si nepamatuji, nevím, co se stalo,” oznámil jsem mu.

Nahodil pojistky, otočil se na mě a otevřel pusu, ze které se vyvalilo strašně moc krve. Plamínek v jeho očích rychle vyhasl. Pohledem jsem sjel níže. Z břicha mu trčel konec zrezivělé tyče zašpiněné čerstvou krví. Okamžitě jsem vyrazil ke dveřím s nápisem EXIT a co nejrychleji proběhl úzkou uličkou do nějakého parku. Stála tam mladá slečna v děravých, místy ohořelých, šatech. Přišel jsem k ní blíže. Se slzami v očích mě objala, dala mi pusu na krk a pak jemným hláskem zašeptala. “Neotáčej se cizinče.” Jistě že jsem se otočil… Stál tam On… ten co utíkal v nemocnici k výtahu. Měl šílený výraz a v ruce držel zakrvácenou tyč, která před chvílí probodla tělo starce, který mě přivítal po mém dlouhém spánku v nemocnici.

Studené ruce té slečny ze mě rychle sjely a dala se na úprk. Já ji už jen následoval a utíkal od něj, co nejrychleji jsem dokázal. Když jsem utekl dost daleko, schoval jsem se v jedné z postranních uliček. V husté mlze nebylo nic poznat, ale rukou se mi podařilo nahmatat cosi, co se dá použít jako zbraň. Počkat… Není to stará zrezivělá tyč? Wow, jak originální. Proběhl kolem mne… Chtěl jsem ji zachránit a vyběhl jsem tedy z uličky a běžel za zvuky jednotlivých těžce dopadajících kroků. Ty se ale vzdalovaly a on se ke mně ne a ne otočit čelem. Na chvíli jsem ho ztratil z dohledu, ale netrvalo to dlouho a našel jsem ho.

V ruce držel sluchátko staré pevné linky zavěšené na zdi jednoho z rohových domů. “Běž, než ch…” Více ten zmrd nestihl říct. Tyč mu rozrazila lebku a sluchátko se utrhlo a upadlo k zemi stejně jako celé jeho tělo. Cítil jsem úlevu… “To je za toho staříka parchante,” odsekl jsem.

Podíval jsem se na starou opuštěnou čekárnu, která stála naproti přes silnici, a v ní stál mladík s vytřeštěným pohledem. V ruce držel mobil a celý se klepal. Taky se tam krčila ona… ta, co mne políbila. Vydal jsem se k nim, aniž by mi došlo, že jsem celý od krve a táhnu za sebou tu pitomou tyč. Pak už jen tma. Na víc jsem si nevzpomínal…

Proč se mi to vybavilo zrovna teď? A co ten divný telefon? Zamrazilo mě v zádech. Dveřmi jsem se podíval ven. Běžela ke mně nějaká slečna v potrhaných šatech… Vběhla dovnitř a absolutně mě přehlížela, jako bych neexistoval. Nemohl jsem se ani pohnout. Je to snad Déjà vu? Tohle přeci není možné. Asi mi přeskočilo.

Po silnici se z mlhy vyloupl muž, celý od krve a táhl za sebou tyč potřísněnou krví.

Na nic jsem nečekal… svému největšímu strachu prostě neutečeš. Rukou jsem ulomil velký střep z rozbitého okna a podíval se do něj. Viděl jsem v něm jeho obličej. Tohle není možný, kurva, prostě není..
Prudkým tahem jsem si projel střepem po krku a vše se pomalu rozplynulo.

Probudil jsem se v jakési ,,nemocnici“… poslední, co jsem si pamatoval, byla ta stará polorozpadlá čekárna…

Někdo za dveřmi z chodby potichu řekl “Už jsem ti řekl, jaká je definice šílenství? Šílenství je, když děláš přesně… tu stejnou věc… znova a znova a čekáš, že se to změní… To. Je. Šílenství.”

One Reply to “Šílenství”

  1. Сialis napsal:

    What’s up i am kavin, its my first time to commenting anyplace, when i read this article i thought i could also make
    comment due to this good article.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

error: Alert: Content is protected !!