Nejděsivější zážitek

CreepypastyPřeložené creepypasty

czechgrill36Written by:

Nejdříve si něco ujasníme. Tohle se mi doopravdy stalo. Je to stoprocentně pravdivý příběh. Jako s většinou takových příběhů, nečekejte nějaké převratné ukončení. Řeknu jen to, co vím a nic víc. Je to pro mne stále tajemstvím a nejspíš tomu tak bude do konce mého života. Píšu tohle jen protože si myslím, že to osvětlí koncept, o kterém chci diskutovat. Pokud jste ochotní být tolerantní a věřit tomu, co vám teď chci říct, nechte mě vám povyprávět tenhle zážitek, když jsem jednu noc byl doma sám.

Žil jsem v Kalamazoo v Michiganu. Teď už jsem se odstěhoval, jen abyste byli v obraze. Byl jsem teenager. Má sestra studovala na koleji a mí rodiče jezdili s bratrem po různých školách a pomáhali mu s jeho budoucností někde na západě od Michiganu. Mohlo mi být tak čtrnáct nebo patnáct v tu dobu. Bylo léto a já jsem měl v plánu jet na fotbalový camp. Rodičům jsem ale místo pěti dnů řekl, že budu pryč týden, jen abych mohl strávit alespoň dva dny osamotě doma. Když nad tím teď tak přemýšlím, kdybych jim řekl pravdu, tolik by se asi nakonec nestrachovali, ale mé rebelské já prostě chtělo rodiče napálit a zažít trochu akce. No… akce to byla, ale ne taková, jakou jsem očekával.

Dostal jsem se domů a udělal přesně to, co byste čekali od pubertálního dítěte. Pustil jsem heavy metal na plné pecky, vylezl z okna na střechu a vykouřil pár cigaret a pár dalších ilegálních a nemístných věcí, které bude nejlepší ani nezmiňovat. Užíval jsem si svobody a využil jsem možnosti shlédnout hororové filmy. Nebyly doopravdy tak strašidelné, ale určitě nahodily jistou atmosféru. Dokonce jsem si objednal pizzu, která mi měla zpříjemnit ten hororový maraton.

Musel jsem zapomenout zavřít dveře, když jsem zaplatil za pizzu, protože když jsem se připravoval do postele, všiml jsem si, že byly otevřené dokořán. A nemyslím otevřené jako vypáčené, myslím otevřené pro kohokoli, kdo by chtěl vejít do mého domova. Normálně bych si z toho nic nedělal, ale zrovna jsem se podíval na čtyři horory jako génius. Měl jsem vize, jako třeba že nějaký bláznivý tulák se schovává s motorovou pilou v mé skříni a čeká, až usnu, aby mohl vylézt a proříznout mě vejpůl.

Rozhodl jsem se, že se ozbrojím tou jedinou věcí, která byla po ruce; má airsoftová zbraň, kterou jsme dřív strašili mývaly a veverky. A ano, žili jsme na venkově. Vypadala tak přesvědčivě, že by vás pravděpodobně stálo život, kdybyste s ní začali na veřejnosti máchat ve vzduchu. Myslím, že každý člověk se špatnými úmysly by z takové věcičky měl respekt, dokud by nezjistil, co to ve skutečnosti je. Doufal jsem, aby nepoznali, kdybych blafoval, když jsem si představil, jak by se kulička neškodně odrazila od vraha běžícího přímo ke mně.

Prohledal jsem všechny prostory mého domu; každou skříň a zkontrolovat jsem i každou postel a prostor pod ní. Dokonce jsem se podíval i do podkroví. Pokaždé ten stres ve mně stoupal a myslel jsem, že je jen otázka času, kdy otevřu nějakou skříň a tam uvidím usmívajícího se vraha s nožem v ruce. Měl jsem neskutečný strach z toho, že za mnou třeba celou dobu šel, aniž bych to věděl, a schoval se do míst, která už jsem prohlédl. Celý dům jsem důkladně prozkoumal dvakrát a nakonec i potřetí, než jsem s pocitem bezpečí uklidil mou rádoby zbraň zpět do šuplíku a šel jsem spát.

Převlékl jsem se do pyžama a skočil do postele. Nepamatuji si, kdy jsem usnul, ale mám živý obraz toho, kdy jsem se probudil. Nebo spíš kdy jsem byl probuzen. Bylo 2:30 ráno a pamatuji si to, protože jsem se sám sebe ptal, kdo by v tuhle hodinu někde dělal rámus. Trvalo mi pár sekund, než se můj mozek vzpamatoval a uvědomil jsem si, že jsem doma sám. Dalších pár vteřin potom trvalo určit, že zvuk přichází odněkud za oknem. Jako kdyby na něj někdo nebo něco klepalo.

Byl jsem k oknu zády a zmocnil se mne dětský instinkt, že když to budu ignorovat, prostě to samo zmizí. Byla to ta myšlenka, že klepání nemusí přicházet zvenčí, která mě donutila se otočit a zkontrolovat zdroj zvuku. Žádné monstrum ani žádný vrah ale naštěstí v mé ložnici nestál. To byl dobrý začátek. Nicméně klepání stále pokračovalo.

Ťuk, ťuk, ťuk. Ten zvuk rozhodně přicházel z blízkosti okna mé ložnice. Jenom si ze mě někdo musel střílet. Vlastně… zkuste si to představit. Představte si, že slyšíte ťukání na vaše okno pozdě v noci… a teď k tomu přidejte ten fakt, že vaše ložnice je v druhém patře vašeho domu a nejbližší strom byl při nejlepším patnáct stop daleko, takže možnost, že větve klepají do okna, nepřicházela v úvahu.

Ťuk, ťuk, ťuk. Má mysl tvořila zvrácené představy o skupině vrahů s hokejovými maskami skrytých na mé střeše klepající mačetami na mé okno. Spal jsem se zataženými žaluziemi, abych předešel brzkému vzbuzení kvůli vycházejícímu slunci. Nemohl jsem se tedy jen tak lehce podívat z okna, musel bych dojít až k němu a žaluzie vytáhnout.

Ťuk, ťuk, ťuk. Teď už jsem byl hodně vyděšený, že někdo je za mým oknem. Co nejpotiššeji jsem se dostal z postele. Měl jsem pocit, že jakýkoli zvuk by podnítil mou nevyhnutelnou smrt. Doplížil jsem se až ke skříni a otevřel jsem ji. Už jsem nestresoval z možných nevítaných hostů uvnitř mé skříně. Byl jsem totiž přesvědčený, že mnohem větší nebezpečí bylo přítomné jen o pár stop dál za mým oknem.

Hledal jsem něco, čím bych se mohl ubránit při možném útoku. Jediné, co jsem našel, byla jakási plastová pálka. Skoro jsem se zasmál nad touhle absurditou. Já mám v plánu s něčím takovým strhnout žaluzie a potenciálně si s pomocí tohohle zachránit vlastní krk? Aspoň budou mít něco vtipného co napsat na můj náhrobní kámen. „Zemřel jen v boxerkách, máchajíc plastovou pálkou proti nemrtvému samuraji s mačetou.“ Nenašel jsem nic jiného, co by se dalo považovat za zbraň. Připlížil jsem se k zataženému oknu.

Klepání na okno neustávalo. Opatrně jsem natáhl ruku ke šňůře žaluzií. Na celou minutu jsem byl paralyzován strachem. Myslel jsem, že je možná dobrý nápad jen nakouknout ven, ale otřásl jsem se jen s myšlenkou, že by se na mě mohlo něco podívat zpátky.

Ťuk, ťuk, ťuk. Už jsem před oknem stál dlouhých deset minut. Ta představa, že bych mohl zemřít brutální smrtí, když za oknem opravdu bude něco vražedného, mě zmrazila natolik, že jsem neměl sílu ani zatáhnout za provázek. Měl jsem tolik snů a tolik plánů a nechtěl jsem, aby byly narušený tím někým, kdo si se mnou hrál za oknem. Podařilo se mi najít odvahu a rozhodl jsem se, že za provázek zatáhnu při desátým zaklepání. Ťuk, ťuk, ťuk, ťuk, ťuk- klepání ustalo.

V tu chvíli jsem si uvědomil, že mrtvé ticho bylo mnohem horší, než samotné klepání. Když jsem slyšel klepání, alespoň jsem věděl, kde se nachází zdroj. Teď nevím nic a jsem jako slepý. Plánují mě teď zabít? Přestali si se mnou hrát? Začnou teď rozbíjet samotné okno, aby se ke mně dostali? Držel jsem pálku tak pevně, že mi zbělaly klouby. Řekl jsem si, že buď teď, nebo nikdy. Vzal jsem do ruky provázek a zatáhl jsem za něj, načež se žaluzie rozevřely a… venku nic nebylo.

Utekli snad? Možná jsem je nudil a přesunuli se k někomu zajímavějšímu. Napadlo mě, že už je nebavilo čekat, a tak se vydali přímo ke mně domů. To mě donutil běžet zamknout dveře od mé ložnice. Když jsem se ale dotkl zámku- Ťuk, ťuk, ťuk. Zvuk se vrátil.

Bleskově jsem se ohlédl a srdce mi málem vyskočilo z hrudi. Venku nic nebylo. Myslel jsem, že jsem zešílel, že takhle se musí cítit blázni. Zvuk přicházel od okna, ale za oknem nic nebylo. Přiblížil jsem se k němu a zaposlouchal se do klepání. Zkoušel jsem přijít na nějaké racionální vysvětlení, ale ne. Nemohl jsem to pochopit. Neexistovalo žádné rozumné vysvětlení a klepání vesele pokračovalo.

Musel jsem už prohlédnout každičké místo okna i prostor okolo něj, ale nenašel jsem nic, co by tenhle zvuk vysvětlovalo. Po pár minutách ustal a řekl jsem si, že jsem moc unavený na to, abych hledal možná řešení. Zkusil jsem zavřít oči a spát, ale když už jsem začínal upadat do spánku- Ťuk, ťuk, ťuk. Po zbytek noci jsem nezamhouřil oči.

Napůl jsem očekával, že se zvuk další noc navrátí, ale mýlil jsem se. Nevím, co by bylo horší. Jestli kdyby se zvuk vrátil nebo zmizel bez vysvětlení. Kdyby se vrátil, nejspíš bych si pro to našel nějakou výmluvu jako třeba že dům už je starý a jen praská dřevo a hýbe se kvůli změnám teplot. Jenže se nevrátil a já si stále nedokážu vysvětlit, co ten zvuk mohlo způsobit. Možná to mělo co dočinění s paranormálními jevy, možná ne. To už se asi nedozvím.

Mí rodiče přijeli domů den poté a po téhle zkušenosti, kdy jsem ještě pár let v domě bydlel, než jsem odjel na vysokou, se už nic takového neopakovalo. Mí rodiče se odstěhovali do jiné země a mně připadá opravdu zvláštní, jak živě a detailně si tenhle zážitek pořád pamatuji. Má to pro mě nejspíš jakousi emocionální hodnotu. Tenhle zážitek mi pomohl si uvědomit, že nejděsivější věc na světě nejsou pavouci, jehly či krev. Věc, která nás všechny děsí nejvíce, je tajemství a nevysvětlitelné události v kombinaci s lidskou fantazií. To nejděsivější je něco pro člověka nepochopitelného, i za předpokladu, že je to malichernost… stejně jako klepání na okno pozdě v noci.

Comments are closed.

error: Alert: Content is protected !!