Knock

CreepypastyPřeložené creepypasty

czechgrill36Written by:

Každý máme jeden takový příběh, ne snad? Takový, který se s námi táhne, když dospíváme, ale nikdy nemáme ty koule na to ho někomu říct. No, tohle je můj příběh. Nevím, v co doufám, že dosáhnu, když vám to tu říkám. Možná hledám někoho, kdo mi poví, že nejsem šílený, nebo to možná dám na papír… kruci, nevím. Prostě si to někdo přečtěte…prosím.

Nechte mě vám objasnit okolnosti. Dvacet let zpátky, když mi bylo osm, jsem stále žil se svou matkou. Můj kamarád Dave a já jsme se rozhodli, že budeme čelit „Domu“. No, Dům byl opuštěný dvoupatrový domov, který byl po deset let prázdný, bezpečný pro příležitostné feťáky, kteří by v něm spali. Nicméně, to není to, co udělalo tento dům tak speciálním. To ta stávající pověst je to, co ho učinilo zajímavým.

Co si tak pamatuji, dospělí v našem okolí nám řekli, dětem, že v něm straší. Jsem si ale jistý, že to byla jen další cesta, jak nás donutit, abychom si tam nehráli. Bez ohledu na to, právě kvůli tomu zákazu měl ten dům takovou zlověstnou auru, která nás k němu přitahovala. Jen z pohledu na tu rozpadající se budovu jste se otřásli. Ačkoli navzdory vlastnímu strachu z tohoto místa, Dave a já jsme se rozhodli tento dům prozkoumat. Staly by se z nás legendy v našich vlastních světech, to je aspoň to, v co jsme doufali.

Před těmi několika lety, domnívám se, že to bylo úterý, chvíli po půlnoci a rodiče nás obou už usnuli. My dva jsme se rozhodli, že se vyplížíme ven, víte jak, použít noc jako náš temný plášť. Shodli jsme se, že nejlepší bude sejít se před Domem. Ale povídám vám, přál bych si, abych s tím nesouhlasil.

Tak jsem tam byl… sám, čekající před Domem na mého kamaráda. Nemohl jsem si pomoct, připadal jsem si šíleně malý, když jsem se na to podíval. Mohlo to být staré a to dřevo mohlo hnít, ale kruci, vypadalo to kolosálně. Vsadím se, že i dospělí se oproti tomu cítí jako trpaslíci. Abych se udržel od jančení, rozhodl jsem se přemýšlet o něčem jiném během čekání; tu noc bylo chladno, typické počasí po prudkém dešti. „Ah, sakra.“ Zamumlal jsem, když jsem si všiml mých bot kompletně pokrytých blátem. Měl jsem si dávat větší pozor, kam šlapu. „Máma mě zabije, až…“ můj hlas se vytratil, když jsem za svými zády uslyšel těžkopádný úder. Znělo to, jako kdyby někdo uhodil do dveří.

Byl… byl to ten Dům, nebo si prostě namlouvám věci? Otočil jsem se, očekávajíc chlupatou příšeru za mnou, ale byl tam jen Dům; rozbitá okna, roztříštěné dřevo a střecha, která v sobě měla více než jen pár děr. Prostě normální dům, nic, z čeho bych musel vyšilovat. Mělo by se mi ulevit, ale namísto toho jsem se začal trochu třást. Brzy budu vstupovat do jednoho z nejvíce obávaných míst v našem okolí. Nebyl jsem ještě ani uvnitř a už jsem mohl cítit nepatrný třes v mých rukách.

Předtím, než jsem si mohl rozmyslet misi, Dave dorazil. Rychle jsem zastrčil ruce do kapes, abych zakryl třesoucí se prsty. Mohl jsem vidět jeho malou siluetu poskakující nahoru a dolů. Ten malý vtipálek si to hopsal přes ulici. Mé obavy byly okamžitě nahrazeny závratným smíchem. „Ty jsi takovej šašek.“ Podařilo se mi říct mezi mým chichotáním. Oba jsme natáhli ruce a potřásli si jimi, jako nás jeho otec učil. Naštěstí si nevšiml, že se mi ruka třásla.

Dave použil své ruce, aby si prohrábl dozadu své černé vlasy, asi tak jako by to udělal nějaký nagelovaný frajírek v nějakém klišé filmu. „Připravenej?“ Kývl naproti dveřím. Typický Dave, vždycky se snažil vypadat cool. Ať už to bylo při řízení kola bez rukou, nebo vkrádání se do opuštěné budovy, nikdy nezklamal v tom “jsem drsňák” dojmu.

Dělal jsem, co bylo v mých silách, abych vypadal přirozeně, „Pouze pokud jsi ty, Davey.“ Za ten komentář mi věnoval jen nepatrné zahihňání. Dave nesnášel, když jsem mu říkal Davey. Říkal, že to je hrozně zženštilé a to je přesně důvod, proč jsem mu tak říkal. Namísto odseknutí mě jednoduše šťouchl blíže k Domu a rozešli jsme se ke dveřím. Naše nepatrné krůčky se ozývaly v ulicích jako tiché ozvěny, bál jsem se, že bychom někoho mohli vzbudit. Kdybychom měli nějaké pochybnosti o tom, co jsme dělali, to by byl ten pravý čas vypadnout odtud. Samozřejmě, jako normálně, stupidita nás přemohla. Podruhé, co naše chodidla dopadla na staré schody, věděli jsme, že není cesty zpět. „Myslíš, že bysme měli zaklepat?“ Vtipkoval Dave. Sledování Davea chovat se takhle tvrďácky mi nějakým způsobem dodalo odvahu, a tak jsem zaklepal. Z toho, co jsem slyšel, mi vlasy na hlavě stouply hrůzou. Ten stejný úder, který jsem slyšel dřív, se ozval dveřmi, když má ruka dopadla na dřevo. Nahlas jsem polknul, ale navzdory tomu jsem se zachoval klidným a vyrovnaným.

Oba dva jsme se hluboce nadechli, otočili klikou dveří a otevřeli dveře. Dostalo se nám táhlého hlasitého skřípání jako odměny. Myslel jsem, že se podělá a Davey vypadal, jako kdyby za chvíli měl začít srát cihly. Nějak se nám ale podařilo si naše spodní prádlo zachovat čisté. Byla tma, úplná tma. Ani jeden z nás nevzal baterku, nechtěli jsme nedopatřením vzbudit sousedy svícením baterkou do jejich domu. Za těchto okolností jsme se rozhodli, že bude nejlepší se orientovat jen podle měsíčního svitu. Naše oči spatřily spoře osvětlený dům, chvíli trvalo si na to zvyknout. Dům byl plný odpadků, po zdech s graffiti a očividně se celý rozpadal. A přesto to nevypadalo tak děsivě, jako jsme měli věřit. Jasně, tma tomu přidávala strašidelný vzhled, ale když jsem se podíval na roztříštěnou mramorovou podlahu, nemohl jsem si pomoct, ale vybavil jsem si můj dům. „Hah, to není tak špatný.“ Byl jsem to já, kdo prolomil ticho.

„Myslíš, že ten duch bude nasranej, že jsme tu našlapali blátem?“ Dave se zasmál a ukázal na zem. Malé stopy se za námi vlekli napříč domem. „Připomeň mi, abych si očistil boty, než se vrátím domů.“ Hihňal jsem se při té myšlence. To jsme my, ve velkém strašidelném domě, vtipkující o zablácených botách. Bylo to celé vážně zábava. Po seznámení se s prvním patrem – které se skládalo z prázdného obývacího pokoje, kuchyně s hnijícím jídlem v kredencích, koupelny s nechutným záchodem a zajímavě vyhlížejícími zamčenými dveřmi – jsme se rozhodli prozkoumat patro druhé.

Vystoupali jsme schody společně, Dave vepředu se svým statečným výrazem. Ty dřevěné schody byly staré, stejně jako zbytek domu, a každý krok jsme přemítali, kdy se pod námi sesunou. „Myslíš, že je ten duch tady nahoře?“ Zeptal jsem se, napůl upřímný.

Dave se nad tou otázkou usmál, „Duchové pravděpodobně ani neexistují.“ Dosáhli jsme konce schodiště a byli jsme v horním patře. Nebyl to velký dvoupatrák. Dvě chodby, jedna napravo, jedna nalevo. Čtyři pokoje pro nás dva na prozkoumání. „Pojďme vlevo.“ Dave navrhl. Takže jsme šli vlevo a do prvních dveří na pravé straně.

Dveře byly už otevřené, takže jsme jen nakoukli hlavami dovnitř. První věc, kterou jsem zaznamenal, byla díra ve stropě. Měsíční svit zářil skrz a dal nám tak chabé světlo na průzkum místnosti. Nebyl to velice štědrý pokoj, byl ve skutečnosti něco jako můj. Pravděpodobně dost velký na postel, skříň, možná by se vešel i stůl. Neviděli jsme ale vnitřek skříně, světlo tam nesahalo. Dave se na mě podíval a já na něj. „Vsadím se, že tam je něco cool. Pojďme se kouknout.“ Dave navrhl s uličnickým úsměvem na tváři. Nebyl jsem si jistý, v co jsme doufali. Poklad ne skříni nebo něco takového?

Ještě než jsem vešel do místnosti, slyšel jsem ten známý silný úder. Ten samý, který jsem slyšel dřív, a když jsem zaklepal na dveře. Mé srdce jako by se mělo zastavit. Ten zvuk byl v dáli, ale nebylo o něm pochyby. Můj první instinkt byl útěk, ale nemohl jsem tu nechat Davea; ten tomu samozřejmě nevěnoval žádnou pozornost. Sakra, vždyť už si to šlapal ke skříni. A to byl ten moment, kdy se všechno posralo, neměl jsem ani šanci ho nějak varovat.

Podruhé, co Dave stoupnul doprostřed místnosti, nastalo hrozivé prasknutí. Neměl ani čas zareagovat. Dřevo se roztříštilo, podlaha pod ním slehla a on dolů s ní. Skoro jsem vyskočil z kůže. Vše se přede mnou hroutilo. To dřevo bylo tak staré a rozpadlé, že nemohlo ani udržet Davea. Prach a špína lítaly všude… když to přestalo, bylo těžké dýchat. Počkat… Dave nevydal hlásku. Zemřel při dopadu? Byl v pořádku? Má mysl nikdy nepřemítala nad možnými okolnostmi rychleji. „Dave!“ Zakřičel jsem mezi kašláním. „Dave, jsi v pohodě?!“ Zopakoval jsem otázku ještě několikrát a čekal jsem. Po asi tak minutě agonie se mi dostalo odpovědi.

„Jsem v pohodě.“ Odpověděl slabě. „Ani škrábnutí.“ Podíval jsem se dolů tou velkou dírou, která teď byla přímo přede mnou. Všude byl prach, ale když konečně trochu upadl, mohl jsem ho vidět zřetelněji; stál tam Dave a byl naprosto nedotčený. „A hádej, kde teď jsem?“ Hluboce jsem si oddechl, že neztratil jeho smysl pro dobrodružství. „Jsem v tý zamknutý místnosti, pojď dolů, otevřu ti dveře.“ Otřel si špínu z čela a naznačil, abych sešel dolů. Poslušně jsem se otočil a namířil si to ke schodům, preferujíc bezpečnější cestu dolů.

Když jsem došel na konec schodů, všiml jsem si něčeho podivného. Byly tu vždy tyhle velké stopy? Dvě hrozivé ohromné stopy byly zanechány na podlaze. Bylo na nich ale něco špatně… nevypadaly lidsky. Příliš velké, čtyři prsty a byly kulaté. Má fantazie mě rychle přemohla a mohl jsem cítit, jak ve mně rychle roste panika. Začalo se mi dělat špatně, ještě víc, když jsem si uvědomil, že stopy vedly k místnosti, ve které se nacházel Dave. Rychle jsem se podíval po dveřích, byly otevřené. Teď bych mohl zmizet, utéct domů a říct mým rodičům, ať zavolají policii; neměli jsme tehdy mobilní telefony, víte. Ale ani jedno z toho jsem neudělal, prostě jsem se přibližoval k té dřív zamčené místnosti.

Dveře byly otevřené, mohl jsem vidět stíny tancující na rámu dveří. Byly tam dva stíny, jeden velký a jeden malý. Ten větší stín bušil do toho menšího. Mohl jsem slyšet ty rány přistávat. Bum… bum, bum, bum. Pokaždé, když udeřil, Dave zafňukal. Byl jsem zmražený na místě. Dveře byly jen pár metrů ode mě, ale nemohl jsem se přemoci k dalším kroku. Chtěl jsem zachránit svého přítele, ale prostě jsem se nemohl hnout. Mohl jsem tam jen stát a sledovat ty stíny. „Prosím..sto-“ Bum. Poslední úder byl silnější, než kterýkoli předtím, mohl jsem slyšet křupnutí kostí, odkud jsem stál. Daveův stín se přestal hýbat. Ten větší stín popadl to křehké malé tělo a začal ho rozřezávat něčím, co vypadalo podle stínu jako břitva. Tmavá tekutina se rozstříkla na dveřích a začala stékat dolů k zemi. Chtělo se mi zvracet.

Ucítil jsem horkou tekutinu stékající dolů pod mými kalhotami. Musel jsem být dostatečně vyděšený na to, abych se počůral.  Podíval jsem se na zem na tu louži, která po mně zůstala. Byl čas zmizet. Věnoval jsem poslední pohled dveřím a to, co jsem viděl, mě děsí ještě dnes. Obrovská humanoidní figura stála ve dveřích a držela Daveovo tělo. Byla moc velká tma na to, abych to viděl detailněji, ale zahlédl jsem oči toho stvoření; velké modré oči. Velké a modré jako oceán a ty vlny se čeřily vztekem. Chtěl jsem odejít. Ne, musel jsem odejít, ale mé nohy odmítly se hnout. Byly jako přikované k zemi, strach je naprosto zastavil. Mé srdce se na druhou stranu hýbalo, hýbalo se hodně rychle. Neochotně jsem tam stál… zírajíc na to monstrum držící mého mrtvého kamaráda. Netrvalo dlouho a navodili jsme oční kontakt. Stáli jsme tam jako v nekonečné zírající soutěži, byl jsem příliš vystrašený mrknout. Pamatuji si, že jsem se bál, že když zavřu oči, už bych je nikdy znovu neotevřel.

Po dvou dlouhých minutách jsem mohl konečně znovu cítit své nohy, a tak jsem udělal jeden pomalý krok vzad. To monstrum imitovalo mé pohyby a udělalo jeden krok kupředu vždy, když já udělal jeden vzad. Mé srdce kleslo, když jsem si uvědomil, co to dělá. Každá molekula v mém těle mi říkala, ať se otočím a sprintuji, ale vážně bych mohl utéct téhle monstrozitě? Ne, v žádném případě. Rozhodl jsem se tedy zachovat své tempo, koupit si nějaký čas dokud se nedostanu ke dveřím.

Když jsme se dostali do obývacího pokoje, pustilo to Davea, natáhlo to proti mně ruce a usmálo se to. To byl ten nejhrůznější zážitek, jaký jsem kdy ve svém životě zažil. Úsměv té příšery, toho monstra, od ucha k uchu. Zuby to mělo dlouhé, bílé, jako žralok. Byli jsme skoro u dveří, ale už to nadále neimitovalo mé kroky.

Za jeden můj krok on udělal dva. Krok za krokem uzavíral mezeru mezi námi. Měsíční svit procházející oknem zazářil na jeho nataženou ruku. Jeho ruka byla jakoby lidská, ale bylo na ní něco podivného. Nehty byly dlouhé, kůže shnilá a nějaké maso vypadalo jako by bylo vyškrábané. Bylo to dost na to, aby se mi začala točit hlava. Brzy jsem to mohl slyšet dýchat. Každý nádech byl náročný, znělo to skoro jako sípání. Jeden další krok a viděl bych celé jeho tělo v měsíčním svitu. To jsem nechtěl.

Tahle samotná myšlenka byla dost na to, abych se otočil, chmátl po klice, dveře se rozletěly a já vyběhl z Domu. Neodvážil jsem se podívat se přes rameno, dokud mezi námi nebyla větší vzdálenost. Čekal jsem, že když se otočím, uvidím, jak si pro mě monstrum běží, ale kupodivu se tak nestalo. Monstrum nikdy neopustilo Dům. Nenahánělo mě po ulici. Neroztrhalo mě na kousky. Prostě tam stálo, na verandě, mávající na rozloučenou. Jeho znetvořená ruka pomalu houpající tam a zpět, s tím stejným vyšinutým úsměvem na jeho obličeji.

Pár dní poté, když policejní záznam vyšel na denní světlo, mi rodiče řekli, že ta příšera byla „jen další magor na drogách.“ Policie našla Daveovo tělo vedle těla mrtvého bezdomovce. Pravděpodobně se předávkoval krátce po tom, co jsem odešel. Zkouším si říkat, že jsem si jen představoval věci a že tam nebylo žádné monstrum, ale nevím, čemu věřit. Přemýšlel jsem o tom v poslední době opravdu často, nemůžu dostat ten příšerný úsměv z hlavy. Končím s tímhle, jestli budu dál takhle psát, začnu zase mít noční můry. Jídlo už je stejně tu, zrovna jsem slyšel zaťukání na dveře

Comments are closed.

error: Alert: Content is protected !!