Knihovna

CreepypastyPřeložené creepypasty

Jas the Lazy ElfWritten by:

Jakmile jsem překročil práh knihovny, všiml jsem si, že všechny zvuky ulice ustaly. Řekl jsem si, že je zkrátka dobře zvukově izolovaná. Pomalu jsem procházel uličkami, prozatím nic upoutávajícího mou pozornost. Jak jsem se dostával dál, světla stále ubývalo, až nakonec zbylo jediné osvětlení – slabé svíčky připevněné na zdech.

Knihy také ztmavly, ale v jiném smyslu. Byly více… záhadné. Celý vystrašený jsem se otočil k odchodu. Šel jsem zpátky stejnou cestou, kterou jsem přišel, avšak světla byla stále stejná. Vrátil jsem se tedy zpátky a zkoušel jiné cesty, ačkoli to nemělo žádný smysl.

To byl… pohyb? Můj pohled sjel ke konci uličky, kde jsem zrovna stál a zahlédl tvar pohybující se ode mě. Pronásledoval jsem to a volal na to. Jak jsem se dostal blíž, tvar se zaostřil do podoby muže.

Jakmile jsem popadnul dech, zeptal jsem se ho, kudy se můžu dostat ven. Nepohnul se. Poté zničeho nic otočil hlavu. Hned jak jsem zahlédl jeho obličej, zvedl jsem ruce, abych uchránil svůj. Kousl mě. Pěkně se do té ruky zakousl. Svalil jsem se a dostal se od něj co nejdál. Donutil jsem se vstát a utíkat jak nejrychleji to šlo.

Moje plíce div nehořely, když jsem se konečně zastavil. Neměl jsem tucha, kde jsem zrovna byl. Byl jsem pořádně vyděšený. Aniž bych věděl, co jsem dělal, lehl jsem si a usnul.

Byl bych rád, kdybych vám byl schopen dát čas mého probuzení, jenže jsem si nebyl jistý. Ztratil jsem veškerý pojem o čase. Postavil jsem své rozlámané tělo na nohy a prošel chodbou. Všiml jsem si, že je to tu najednou světlejší, i knihy vypadaly lépe. Koukl jsem nad sebe a uviděl starodávnou žárovku.

Okamžitě jsem se rozběhl, ani jsem se neohlížel. Bylo stále více světla až jsem konečně objevil dveře. Doběhl jsem k nim; svoboda byla na dosah. Snažil jsem prostrčit prsty ven a otevřít je. Nehnuly se. Zamčené? Myslel jsem si. Ale ta myšlenka zmizela, jakmile se objevil starý pán a ten je otevřel. Podíval se na mě a došlo mi, že ho odněkud znám. Jakmile si posunul klobouk a vyšel do širého světa, uvědomil jsem si odkud. Ten muž v uličce.

Odcházel.

Šel jsem otevřenými dveřmi za ním a zkusil vyjít ven. Jakmile jsem se ke dvěřím přiblížil, do něčeho jsem narazil. Bylo to jako narazit do zdi, ale přede mnou byl jen vzduch.

Okamžitě jsem běžel požádat knihovnici o pomoc. Ať jsem křičel sebehlasitěji, nevšímavala si mě. Jen jednou zvedla zrak; dívala se ale spíš za mě…. skrz mě. Abych upoutal její pozornost, snažil jsem se pohnout hromadou knih před ní. Ale nešlo to. Zato ona jen natáhla ruku a vzala si k sobě horní knížku.

Musel jsem přijít na to, co se děje. Postavila se a někam šla. Chytil jsem její ruku ve snaze stáhnout ji zpátky. Její ruka se ani nepohnula, ale vypadalo to, že něco hledala a začala mě sledovat tam, kam jsem šel. Dovedl jsem jí až k jednomu stolu a nechal jí být. Koukla na stůl, pod něj, ale vypadalo to, že nenašla hledanou věc a šla opět svou cestou.

Tak, to je můj příběh. Pořád tu jsem. Není tu moc co dělat. Ale nikdy nevíš. Možná někdy přijdeš, budeš hledat nějakou knížku. Vezmu tě za ruku a odvedu tě hluboko, hluboko do knihovny. Možná mě zahlédneš a zeptáš se na cestu ven. Já možná získám opět svobodu, za cenu té tvé.

Čekám na tebe.

Comments are closed.

error: Alert: Content is protected !!