Co mi přinesl Ježíšek

CreepypastyCZ/SK creepypasty

czechgrill36Written by:

Má vlastní creepypasta, kterou jsem vytvořila jako slohovou práci. 🙂 Enjoy! ^o^

Sedím v lavici. Čeština. Tajně si pod lavicí hraju s mobilem a občas pochytím útržky výkladu bez kontextu. Skladba věty. Příslovečné určení. Nářečí- učitel nahlas pronese podivnou větu jako příklad. „Kémo, voplodni mi válec.“ Všichni umíráme smíchy a můj bratr se zrovna probudil z hlubokého spánku, do kterého ho uvedlo zdlouhavé povídání o lexikologii. „Pane učiteli, můžu jít na záchod?“ zeptal se znuděně Mates. Pravděpodobně si jen chtěl vykouřit cigaretu, nebo něco takového. Jsem si jistý, že každou druhou hodinu doopravdy na záchod nepotřebuje. Učitel mu neochotně pokyne rukou a Mates si s hlasitým odšoupnutím židle stoupne a znuděně odejde ze dveří učebny.

„Marku, vstávej!“ Náhle otevřu oči a probouzím se z hlubokého odpoledního spánku. Bezesný. Jaká škoda… asi má příprava na lucidní snění nefunguje tak, jak by měla. To kvůli ní mám teď posunutý spánkový režim a jsem neustále unavený. Ale není divu, že se mi špatně spalo. Mám hlad a následuje sváteční večeře. Podaří se mi rozevřít těžká víčka slepená ospalky a vidím mého bratra Matýska, jak na mě s nadšením zírá a z netrpělivosti si poklepává rukou na mé peřině. Pomalu jsem se posadil a Matýsek utíkal z mého pokoje rovnou do kuchyně, kde už určitě mamka chystala příbory. Promnul jsem si oči, převlékl se do bílé košile a černých kalhot a utíkal si umýt obličej. Rychle jsem si učesal vlasy na patku a za chvíli jsem už slyšel práskání našich hlučných dveří v chodbě. Příbuzní přijeli. Všichni se pozdravíme a nahrneme se ke stolu, kde už byly připravené všechny příbory, talíře a ubrousky. Všichni natahovali ruce doprostřed stolu, kde byly mísy s bramborovým salátem a kapr.

Cink, cink! Z chodby zazvoní zvonek a my víme, co teď následuje. Ježíšek je totiž tady a já se nemohl dočkat. Lidé vesměs asi nevěří na Ježíška, ale naše rodina ano. Já a Matýsek jsme rychle odsunuli židle od stolu a vystřelili šílenou rychlostí nahoru po schodech do našeho obýváku, kde jsme den předtím ozdobili Vánoční stromeček. „Budu tam dřív než ty a seberu ti tvoje dárky!“ vykřikl v zápalu boje o první místo. „Ne! Neber je mi moje dárky! Já to řeknu rodičům!“ Matýsek byl vždycky takový rebel. Dělal věci, které byly zakázané, jen protože ho bavilo porušovat pravidla. Já jsem byl vždy pravý opak, už od mala jsem se zajímal o věci, které nikdo nikdy nevysvětlil, a dařilo se mi na rozdíl od něj ve škole. Vždy jsem bral slovo rodičů jako svaté nařízení, kterého se musím držet, jako by na tom snad záležel život. I přes naše rozdíly ale s bráchou skvěle vycházíme a máme pro své taktiky řešení problémů pochopení. Vyběhli jsme poslední schod a na nikoho jsme nečekali s rozděláváním dárků. Svalili jsme se na koberec pod stromkem a pár smrkových jehliček uvízlo v mých vlasech a za uchem. Zatímco všichni vyšli schody a posadili se do starých rozvrzaných pohovek, my už jsme rozdávali dárky podle jmenovek na nich. „Tenhle je tvůj, Marku!“ „Dík!“ S radostí jsem přihodil malý dárek ve tvaru knihy na hromadu. Miluji knihy. Když jsme ale všechny dárky roznesli a všichni začali hádat, co se v zabalených krabičkách skrývá, otočil jsem se na Matýska a uviděl jeho zklamaný a zmatený výraz. „Mami, kde jsou moje dárky?“ Rodiče se na sebe nechápavě podívali. Po chvíli ticha se táta s mámou zvedli a začali hledat dárky všude možně. Nic ale nenašli. Dohodli jsme se, že kvůli bráchovi otevřeme dárky až ráno. Buď se objeví, nebo mu rodiče něco místo toho koupí, aby nebyl smutný. Neochotně jsem všechny mé nerozbalené dárky naskládal k sobě zpět pod stromek. Měl jsem hroznou chuť je rozbalit tam a teď, ale nemohl jsem to bráškovi udělat. Mám ho až moc rád, přece jen jsme dvojčata.

Nenechali jsme se ale příliš rozhodit a pokračovali jsme v rodinné oslavě. Brzy jsme na incident zapomněli a aspoň teď obývák nevypadal tak prázdně, když ho zdobily pestrobarevné dárky. Po pár hodinách klábosení jsme se rozhodli, že je čas, aby návštěva odešla a my šli spát. Se všemi jsme se rozloučili a já s Matýskem jsme se nacpali do koupelny, kde jsme si rychle před zrcadlem vyčistili zuby. Unaveně jsme se poté odebrali z koupelny a převlékli se do pyžam. Když jsem se ale už chystal do postele, Matýsek pořád stál u okna a zíral ven. „Chtěl jsem jenom mít pěkné Vánoce. A pak tu nemám ani dárky.“ Vstal jsem a objal jsem ho. Nikdy moc neměl rád objímání, ale mě nikdy neodmítl. Po chvíli jsme se pustili a pomalu jsme se ve tmě snažili nahmatat hrany postele. Zachumlal jsem se do peřin a Matýsek vyšplhal po dřevěném žebříku patrové postele nade mnou. „Dobrou noc.“ Popřál jsem mu tiše a stále jsem se cítil špatně, že nedostal žádné dárky. „Dobrou.“

V noci ale chlapci nebyli sami… někdo je přišel navštívit. Ten opožděný host. Ježíšek. Jenže ne ten, kterého všichni známe. Jó, tenhle byl obzvlášť odlišný. Tenhle trestá zlobivé děti. A dnes si přišel pro Matese.

Přišel oknem. Očima přejel přes Markovu spící schránku a chvíli sledoval, jak mu s každým výdechem klesá hruď. Pootočil hlavu na stranu a potom zvedl zrak vzhůru, kde spal Mates. Pomalu se začal přibližovat ke zdi vedle postele a začal se po ní plazit. Jeho skoro ještěrčí prsty se teď pohybovaly po zeleně vymalovaném stropě. Zadíval se do jeho pohybujících se víček. Nejspíš se mu zdál nějaký zlý sen, protože jeho oči kmitaly ze strany na stranu a zrychleně dýchal. Monstrum natáhlo jednu ruku k jeho obličeji a stále se mu upřeně dívalo prázdnýma očima do spícího obličeje. Na ukazováčku mu začal vyrůstat dlouhý dráp, tenký a ostrý jako žiletka. Jedním až děsivě svižným pohybem probodl Matesovi čelo. Jeho oči přestaly kmitat a hruď klesla naposledy. Stvoření popadlo jeho mrtvou schránku a opatrně se sneslo na koberec, kde ho to položilo. Potom se přesunulo k Markově posteli. Na druhém ukazováčku mu narostlo něco jako jehla a on s chirurgickou přesností bodl do jeho hlavy v místě, kam se ukládají vzpomínky. Začal se na vzpomínkách na Matese živit; přímo hodovat. Ten fakt, že byli dvojčata, ještě přidával na síle jejich sourozeneckému spojení. Nepřestal, dokud nezpracoval vše, a potom vyjmul jehlu z hlavy spícího kloučka. Otočil se, hodil si Matese přes záda a opatrně odešel z pokoje.

Ježíšek takhle obešel a obdaroval se na Vánoce sám vzpomínkami na Matese všech lidí, kteří s ním snad kdy zkřížili cestu. Když byl nasycen a chlapec byl zcela vymazán z paměti lidstva, za obzorem už svítalo. Odebral se tedy ke staré osice uprostřed opuštěného pole a tam se propadl do země i s Matesem.

Sedím v lavici. Čeština. Tajně si pod lavicí hraju s mobilem a občas pochytím útržky výkladu bez kontextu. Sémantika. Kodifikační příručky. Přirovnání- učitel nahlas pronese nevhodnou větu jako příklad. „Sedí to jak prdel na hrnec.“ Všichni umíráme smíchy a… v tu chvíli si uvědomím, že jsem tohle už někdy zažil. Jistě! Přece ten podivný sen! Až moc se podobá realitě. Že by deja vu? Možná se navrácená snaha o lucidní snění z mého dětství vrací i s pozitivními výsledky. Přece jen jsem to naposledy zkoušel tak před osmi lety. Tyhle Vánoce mi spíš vzaly, než daly. Cítím se, jako by mi něco chybělo. Někdo. Někdo blízký. Vím, že byl v mém snu, ale nemohu si vzpomenout. Všechno je v mlze. Podívám se vedle sebe na prázdnou židli. Chvíli na ni zírám, jako by s ní snad něco bylo špatně. Najednou se ale z ničeho nic hlasitě odsunula od lavice.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

error: Alert: Content is protected !!